Temeraf že som to posral!

Tak jsem se dneska zúčastnil NSZ (přijímačky na vysokou, Scia, jak chcete) a zjistil jsem, že na matiku je nějak zbytečně moc času - tak 30 minut z druhého oddílu jsem jenom tak seděl, pil Colu a ještě si vychutnával strašně dobré zbytky nudlí, co jsem měl mezi zubama... A abych nevypadal, že nic nevim a mam úplně prazdny papír na poznámky, tak jsem si mezi občasnou snahou spočitat ještě nějaky příklad začal psát... no, poznámky. Chronologicky zde:

Sedím v úplně první lavici, v učebně nejsou hodiny, tak nvm, kolik ještě, bo hodinky jsem si samozřejmě nevzal...
---
Mam hlad. I přes to půl kila nudlí, co jsem sežral.
---
Fakt už nemám co dělat - z 80 minut mi zbyla dlouhá doba.
---
PUSŤTE MĚ DOMŮ!
---
Znovu se dívám na zadání... Asi jsem fakt úplně blby, ale vim z toho úplně hovno.
---
Já chci maminku!
---
Jenom tak z prdele vypisuju tu fixu co jsme dostali...
---
Celkem se mi zavírají oči... A je to tu dost ppč, nemůžu ani na WC.
---
KAFE! Prosíííím...
---
Už to skonči!
---
Ale to kafe to fakt chce. Fakt... Musím zajet k babičce.
---
Já ti dám taký zpev... ty kokot... že sa z toho na šupu doblbeš!
---
Tak prý zbývá pět minut.
---
Nudou tady koušu do stolu.
---
Sláva! Končim. Teda, teď oficiálně, jinak jsem skončil už dávno.
---
KONEC! YEEEES
^^^

Tak, to by byl konec těch poznámek. Pak už jsem jenom podepsal pečetě a šel domů... Nechcu vidět ten percentil.

Jenom taková konina...

To se prostě stane... Rok nic netisknete a pak máte něco nést do školy. Samozřejmě není jak. Tak si to hodíte na blog. A vy si to můžete přečíst...

Ve středu 15. 6. pořádal sbor dobrovolných hasičů dětské odpoledne a náš deník byl u toho, společně s mnoha obyvateli města, především těmi mladšími.

Jako první byla prezentována hasičská technika našeho sboru, po které následovala prohlídka jednoho z vozidel, Tatry 815. Jakmile si všechny děti vyzkoušely jaké to je, sedět v kabině hasičského auta, přišla na řadu ukázka hasičské činnosti.

Členové sboru nám ukázali, jak probíhají závody, ale také hašení hořícího auta či vyproštění člověka z automobilu po nehodě. Poté byla na programu věc zajímavá spíše pro dospělé publikum, a to beseda o nebezpečí požáru v domácnosti, kterou vedl velitel místního sboru. Diváci se dozvěděli jak zabezpečit svůj domov například při odjezdu na dovolenou, nebo i jen přes noc, a také, čemu všemu se mají vyhnout, aby v domě nedošlo k neštěstí.

Všichni přítomní se dále mohli zúčastnit nácviku první pomoci, při kterém hasiči spolupracovali s blatenskou poliklinikou. Předposledním bodem programu byly soutěže pro děti, kterých se zúčastnily snad všechny, které na hřišti byly.

Na závěr hasiči zapálili obrovskou hranici, kolem které se sesedli všichni, kteří ještě měli sílu zůstat po náročném odpoledni a poslechnout si několik táborových písniček, opéct pár buřtů a ještě posedět asi do jedenácti hodin, kdy jsme společně s hasiči jako poslední opouštěli areál.

Já vlastně potřebuji jenom dvě věci

Štěstí je relativní pojem. Co to vlastně je? A co je to šťastný život? Jak ho vůbec žít? Jsou lidé, kteří ho žijí díky menším věcem a udělá je šťastnými třeba i dobrá snídaně, nebo jen ranní cigareta u šálku dobré kávy. Jsou lidé, kteří ho žijí díky věcem větším, a udělá je šťastnými třeba výlet do zahraničí. Připadá mi, že mé štěstí sestává z jakési kombinace malých i velkých zážitků, pocitů a předmětů.

Nedovedu si ani představit, že bych měl být ve světě sám. Je mi jedno, jestli jde o lásku, kterou mi projeví přítelkyně, nebo přátelé či rodina. Chci prostě nějakou cítit. Chci vědět, že existuje někdo, kdo mě má rád. Možná mohu říci, že ke štěstí potřebuji lidi, pro které bych žil. Není nad to, strávit příjemný víkend s přítelkyní, stejně jako není nad to, posedět s přáteli, nebo s rodinou a jenom tak si povídat, klidně i, jak se říká, o nesmrtelnosti chrousta.

Dalším významným strůjcem štěstí jsou pro mě, jak již je psáno výše, peníze. Ty mi otevírají cestu k dalším radostem každodenního života. Kdybych neměl vůbec žádné, asi těžko bych si dopřával drobných požitků, které utváří další část mého štěstí. Nedal bych si kávu, nemohl bych navštěvovat divadlo, kino, nechodil bych na koncerty. V dnešní společnosti bych vlastně neměl přístup téměř k ničemu. Jistě, můžete mi říct, že šťastný život můžeme žít i zadarmo, ale to asi není cesta pro mě.

Můj názor je, že předpoklady šťastného života nejsou něčím, co můžeme sepsat na papír a předložit celému světu se slovy „Takto žijte, a bude to super!“. Jak se říká, každý je svého štěstí strůjcem a budeme-li se tímto řídit, každý si zažijeme svůj šťastný život.

Jsem stále stejný!

To se chce člověk stěhovat do nového pokoje, takže sbalí šuplíky se spodním prádlem a přenese si je, aby obsah nacpal do šuplíků jiných. Samozřejmě se tady vyskytne možnost přetřídit všechny ty věci, které jste neviděli už pár let.

Tak jsem začal třídit. Ponožky jsem přetřídil jenom tak baj voko, ty moc děravé, moc malé a moc dětské jsem nemilosrdně poslal do kýblu na hadry. A slipy! Co jich tady bylo. Tak, ty jsem už třídil na těle. A že mi byly všechny. Slipy z páté třídy. Všechny... Úplně všechny! Všecičky mi jsou! Já prostě nepřibírám! Od páté třídy! To mi bylo... 10? Nebo tak? Mám stejně krásně štíhlý pas od desíti let?

Ano, ano. Je tomu tak. Neměním se. Aspoň co se mé postavičky týče. Mé ladné křivky by mi mohly modelky závidět. Jsem... jsem krásný. Napořád. Jachachachachaaa!